VÝCHOVA DĚTÍ

Pokud směla žena přijmout dar mateřství, nese zároveň i nesmírnou zodpovědnost za dítě, jež jí bylo svěřeno. Je tedy velmi důležité, aby si ještě před samotným aktem početí byla žena této zodpovědnosti vědoma a byl pro ni tento akt lásky spojen s vědomím, že je připravena přijmout tento dar se vším, co k němu náleží.

S příchodem miminka je na matku kladena ještě větší potřeba naplňování správné úlohy ženství. Výchova dítěte nespočívá jen ve slovech k usměrňování dítěte, ale především ve vlastním příkladu naplňování všech požadavků, které jsou předkládány před dítě.

Cti otce a matku. Tak zní čtvrté přikázání, které i svým pořadím v celku Zákonů Stvoření ukazuje nesmírnou důležitost naplňování. Je třeba jej však chápat správně. Cti otce a matku neznamená příkaz pro dítě, že jest pro něho nutností vážit si svých rodičů, i kdyby mu k tomu nedávali možnost. Je to především přikázání pro rodiče. Rodiče, ctěte svůj úkol rodičovství, který jste na sebe dobrovolně vzali! Žijte tak, aby si vás vaše dítě mohlo vážit. Buďte mu vzorem ženství a mužství. Tak, jak se chová maminka k otci a otec k mamince, tak ukazují svému dítěti, jak se má chovat muž k ženě a žena k muži. Jak hluboký a opravdový vztah prožívají otec a maminka k sobě navzájem, takovou lásku vkládají do života svému dítěti. Právě to jemné, co rodiče v jejich vřelém vztahu obklopuje, působí na dítě nejvíce. Tudíž každý nesoulad mezi maminkou a tatínkem, byť nevyřčený, dítě ihned pozná a v jemném záření se jej silně dotýká.

Pokud je tedy obklopováno jen zářením lásky a harmonie, je silné ve svých citech, nestrádá a nemá potřebu si vynucovat pozornost od svého okolí jakýmkoliv atakujícím způsobem, či ještě hůře nějakým zlým činem. Takové dítě se teprve pak proviňuje proti Zákonům přikázání, pokud by nechtělo toto naplňovat. Nesmí si také myslet, že zde, na této Zemi, není ze své vůle, že za to mohou jeho rodiče. To je velký omyl! Duch, jenž se narodí na Zemi a pochopitelně nejdříve vyrůstá jako dítě u rodičů, si také vyprosil možnost inkarnovat se právě prostřednictvím těchto rodičů, aby směl pokročit na své cestě bytí o další krok dále, ke svému sebeuvědomění. Není tedy možné, aby si dítě či rodiče stěžovali, že jsou spojeni v jednu rodinu. Z obou stran vzniklo toto přání. Rodiče svým chováním a svými vlastnostmi si přivedli do svého příbytku takového ducha, jaký je jim svou stejnorodostí nejbližší. Pokud maminka nedbala na prostředí, ve kterém se pohybovala v době těhotenství, také ovlivnila, že děťátko je takového druhu, že to až může vypadat, že k nim nepatří.

Je tedy především v rukou rodičů, jaké se narodí děťátko, a je také v rukou děťátka, kam je svou prosbou o inkarnaci přivedeno. Jeho rodiče mu tím dávají možnost, aby mohlo odložit své chyby. Dali mu také svou láskou nutnou péči a nemají tak v jeho dospělosti vůči tomuto dítěti ani žádné povinnosti majetkového druhu. To jen společensky zažité zvyklosti pro větší usnadnění řešení pozůstalostí zakotvily do lidských zákonů to, že dítě má právo na majetek svých rodičů. Jak zhoubně tento zákon působí na rodinné vztahy, můžeme vidět všude okolo sebe.

Tak, jak by měl každý jednotlivec žít v Zákonech Stvoření a je naplňovat, tak musí rodiče učit své děti v každé maličkosti porozumět těmto zákonům. Hlavně žena, která vede své děťátko již od prvních krůčků, musí jej s láskou a trpělivou důsledností vést v řádu Zákonů Stvoření. Jemu jednoduchou a srozumitelnou formou má přibližovat a ukazovat, co je správné a co je nesprávné. Jakým svým chováním již dítě škodí či ubližuje svým bližním, je nespravedlivé či sobecké, a jakými činy může konat dobro a dávat lidem radost.

Každé dítě potřebuje jako oporu od svých rodičů, kterým nesmírně důvěřuje, vystavět určité mantinely, které se nesmí překračovat. A tyto mantinely musí dodržovat obě strany. Jak rodiče, tak dítě. Vždy důsledně musí rodiče vést dítě v jakékoliv situaci k tomu, aby každé konání se zachvívalo v řádu Zákonů Stvoření. Pokud dítě tyto Zákony překročí, musí mu také vždy dle dané situace rodiče dát najevo, že něco není v pořádku. Čím je dítě menší, musí být tento projev usměrnění rychlejší a jednodušší v návaznosti na provedený čin dítěte, aby dokázalo pochopit snadno a rychle, že tento jeho projev překročil již dané mantinely. Čím je dítě větší, je nutné mu po tomto usměrnění ještě dokázat přiblížit i důsledek jeho činu, který byl způsoben druhému člověku jeho nedobrým chováním.

Vše toto musí však být hlavně ze strany maminky vedeno bez negativních emocí, v čistém, pozitivním zachvívání. Způsob projevu musí však být dostatečně důrazný. Není třeba na dítě křičet, stačí jen s pevností trvat na svém požadavku usměrnění a dovést situaci až do stupně vyřešení, aby dítě dokázalo pochopit, že vše je myšleno vážně, a že to tak na jistotu platí, že není možné jakékoliv smlouvání a obcházení těchto neúprosných Zákonů Stvoření. Pokud dokáže maminka již od malička takto usměrňovat své dítě a zároveň jej obklopovat svou hřejivou láskou, pak ono bude vůči ní stát vždy v důvěře a bude si jí také nesmírně vážit. To samé platí samozřejmě i pro tatínka. Je také důležité, aby rodiče dokázali stát v nejrozličnějších situacích shodným způsobem, aby dítě pochopilo, že tyto Zákony jsou opravdu neměnné, a není to tak, že třeba maminka má na to jiný náhled než tatínek, a dítě by postupem času tento stav mohlo využívat.

Divíme se dnes, hlavně my ženy, jak jsou k nám mladí muži negalantní. Avšak kdo tyto muže vychovával, kdo jim ukazoval svým příkladem, jak je třeba si vážit druhého člověka, jak mu máme pomáhat, jak být laskavým k druhému a jak se vždy vcítit do potřeb svých bližních? Odkud mají mladí muži toto vše čerpat, když to od svých prvních měsíců života neprožívali? Odkud mají čerpat mladé dívky půvab, ušlechtilost, jemnou důstojnost ženství, když takové ženství nikdy neviděly u svých maminek? Ještě se s ním nesetkaly.

Je nám všem přece známo, jak jsou vzory lidství pro mladé lidi důležité, jak mladí rádi napodobují vše, co se jim zdá být veliké a neohrožené, co na ně zapůsobí svým pevným postojem.

I prosté dodržování Zákonů Stvoření, které je s vnitřním přesvědčením a láskyplnou lehkostí vůči Stvořiteli od rodičů uskutečňováno, je důkazem vnitřní síly a pevnosti, přesvědčením o správné cestě.

Kolikrát jsme již spatřili obraz, jak dnešní maminky v dopravních prostředcích, jen aby si usnadnily cestování, posadí samotné dítě na sedačku, a přestože jsou zde i starší lidé, nechají jej bez povšimnutí sedět.

Vzpomínám si na svoji maminku, která nás s bratrem nechala vždy stát i v přeplněné tramvaji s poděkováním člověku, který nás chtěl pustit sednout, že máme mladé nožičky a vydržíme to. Bylo pro nás samozřejmostí, že v prvé řadě sedí všichni starší a nemocní, a teprve když je volněji, můžeme si pak sednout my sami. Nikdy nás nenapadlo žadonit o to, abychom se mohly posadit. Je mnoho takovýchto maličkostí, kterými můžeme dávat dětem jistý druh otužilosti, a zároveň i přirozenou cestou můžeme tak vštěpovat úctu k dospělým lidem.

Malé povinnosti, které by měly děti dle svého věku mít, také učí děti kladnému vztahu k práci. A jsou-li ještě podpořeny společnou přirozenou prací s rodiči, je to pro ně ten nejlepší způsob pro zdravý rozvoj osobnosti.

Rodiče dnes na děti nemají mnoho času. Pokud maminka spěchá a nedá tak možnost svému dítěti, aby se zapojilo spolu s ní do každodenních domácích prací, a místo toho mu raději pustí televizi nebo počítač, odsoudí jej do jistého druhu samoty a nedává mu možnost rozvoje ke spolupráci a ke správnému vztahu s druhými lidmi. Děti jsou přitom tak šťastné, mohou-li pomáhat, cítí-li, že jejich práce, ať je jakkoliv maličká, je důležitá, má svoji hodnotu a pomáhá tak někomu dalšímu. Není také potřeba zavalit děti velikým množstvím hraček, které stejně v jakémkoliv objemu dítě postupně omrzí. Dítě si dokáže ke své hře najít třeba i kousek špalíčku a ve své představivosti si s ním vyhraje stejně radostně jako s drahým autíčkem nebo panenkou.

Nejraději bude stejně tvořit něco opravdového s rodiči. Maminka tedy musí dokázat nalézt trpělivost pro vysvětlení té které činnosti a být připravena i na určité malé škody a ztráty, než se dítě naučí svoji novou činnost zvládnout. Tato trpělivost se však mnohonásobně vrátí po několika letech. Je to jako s rostlinkou. Pokud ji budeme správným způsobem opečovávat, vyroste nám z ní zdravá a krásná rostlina. To však současně přirozeně neznamená při sebemenším závanu vánku ji hned schovávat do skleníku, udržovat okolo ní téměř sterilní prostředí a stále jen přemýšlet, jak ještě zjednodušit růst této rostlince. Taková rostlina, jak všichni víme, zchoulostiví, ztratí na své síle, a až ji budeme chtít dát ven jako již dospělou květinu, s prvním mrazíkem bude mít co dělat, aby přežila. Bude to brát jako něco nevídaného, co doposud neprožila v přespřílišné péči své maminky, a tudíž to bude považovat za něco opravdu zlého, co stojí proti ní samotné.

Maminka musí tedy své dítě vychovávat ve vší přirozenosti života, aby toto dokázalo se ve své dospělosti plně postavit na své vlastní nohy a ustálo tak vše, co k němu v realitě všedních dnů bude přicházet, s laskavým a ryzím srdcem.

Maminka musí také ještě dokázat své dítě, které je již mladým dospělým člověkem, opustit jako vychovávající maminka a musí jej od této chvíle brát jako samostatnou, jedinečnou osobnost. Její úloha výchovná byla již splněna a ona musí dokázat nechat své již dospělé dítě kráčet svým životem, dle jeho úsudku. Může mu být oporou, a to na prvním místě opět svým postojem při naplňování Zákonů Stvoření s opravdovostí svého srdce. Na své dítě nemá žádný nárok a nesmí si jej tedy nadále nezdravě usurpovat. Pokud toto vše dokáže, bude naopak obdarována krásným vřelým vztahem svého dospělého dítěte, které vždy přijde samo z potřeby být se svou maminkou, jíž si váží a již ctí, a u které vždy nalézá mír, bezpečí a harmonii, kterou prožívalo celé své dětství v její blízkosti.

Stejně tak si odnáší od obou svých rodičů dar lásky, pokud směl tento duch prožívat u svých rodičů silný a opravdový vztah lásky, úcty a porozumění. Toto bude také pro něho samého oporou v prožívání jeho partnerského vztahu. Se stejnou úctou bude hledat sobě blízkého člověka opačného pohlaví, aby směl prožívat i ve své dospělosti lásku, která jej provázela celé dětství. Takový jedinec je pak vždy citově vyzrálý a silný a nelze jej v dnešní době přehlédnout. Zatím je takových mladých lidí jako šafránu, ale jsou.

Každá z žen, která si toto vše uvědomí, může tak přispět k tomu, aby se buďto rodilo více čistých duchů, nebo bylo výchovou nejen vedeno, ale i probouzeno mnoho dalších mladých lidí. Ve věku dospívání, kdy procitne jemnější citové vnímání, jsou tito lidé nesmírně vnímavými ke všemu, co je opravdové a pravé, a rovněž nesmírně kritičtí ke všemu, co vnímají jako falešné a povrchní. Je tedy na nás, abychom jim i v tuto dobu dokázali dát oporu svým naplňováním pravého lidství, abychom jim dali možnost vážit si dospělých lidí a oni mohli toužit jít stejně opravdově i svým životem. Každý z nás dospělých, ať již je rodičem či jím snad z jakéhokoliv důvodu není, má tak svým životem být vzorem všem dětem a mladým lidem, aby tito dokázali růst a následně žít v čistotě, lásce a pravdě.

Není možné umravňovat druhé a sám být nemravným. Není možné chtít po dětech, aby mluvily slušně, když tak sami nečiníme. Není možné hovořit o škodlivosti drog, když sami kouříme či pijeme ve větší míře alkohol.

Jak se říká: Mladí štěbetají, jako staří zpívají. Naučme se tedy ve svých dětech vidět i tak trochu své vlastní chyby. Vždyť jejich stejnorodost to byla, která je přitáhla právě k takovým rodičům, u kterých pobývají. Pokud si to každý uvědomí, může ve svých dětech vidět sebe jako v zrcadle. Takže každou chybu a každý nešvar dítěte může dospělý ihned hledat i u sebe, a pak v prvé řadě se musí snažit on sám, aby dokázal tuto svou chybu napravit. Tím půjde svému dítěti příkladem a zároveň tím může beze slov říci, jde to, dokázala nebo dokázal jsem to. Zároveň je to vždy dospělý, kdo vede dítě. Jsou tedy určité situace, kdy se nemůžeme ptát dítěte, jak by si co přálo, ale musíme mu dát sami ten správný směr. Dítě se musí teprve naučit chápat správnost svého počínání. Musí umět ctít postavení rodiče vůči sobě jako dítěti.

Jak nesmírnou oporou bývalo v dřívějších dobách i přirozené vykání dětí svým rodičům. Posilovalo to oboustranně správný vztah. Vykání je v tomto směru oporou i každému dospělému vůči svým bližním. I dospělým nesmírně pomáhá udržet své vztahy úctyplnými. Není to odtažitost od druhých, ani to člověka neobírá o prožívání hlubokého citu. Naopak to přináší jen požehnání.

Maminka, která se snaží svým afektovaným křikem přinutit své dítě, aby neplakalo, mnohdy ještě v ústech držíc cigaretu, nemůže přece tomuto dítěti opravdově pomoci, a také nesmí po svém dítěti v tuto chvíli vyžadovat úctyplný vztah, pokud mu svým chováním předává jen obraz karikatury ženy a matky. Svým vyzařováním, které se v tuto chvíli okolo ní vznáší, atakuje dítě ještě větší mírou agresivity, takže je pak těžké až zcela nesnadné dítě uklidnit. Je-li ještě dítě zvyklé, že si takovým křikem vynutí svou vůli, potom je zcela jisté, že vždy, když se to bude mamince hodit nejméně, dostane se do takové situace, že opět ustoupí, povolí, a i když přitom bude na dítě křičet v domnění, že ho tak vychovává, činí pravý opak.

Lásku svému dítěti dáváme laskavostí i svou přísností v pevném trvání si na správném usměrnění. Není třeba zahlcovat dítě dárky, ale dávat mu svou pozornost v předávání poznání okolního světa, v předávání poznání celého Stvoření, jak zde vše nádherně tká a působí. To jsou ty pravé dary, které můžeme dávat každému dítěti. Neodbývejme je tedy drahými dárky. Dítě ve většině případů to, co chce, vůbec mít nemusí. Chce to jen proto, že to na něho, zvláště v dnešní době, útočí svou pestrostí a při reklamách všude okolo i svou důležitostí. Stejně tak atakují dítě i všechny děti okolo, které v současné módní vlně podléhají všem lákadlům prodejců, jež se velmi intenzivně vnucují svým malým zákazníkům. Je to nesmírné zlo, které na dětech páchají.

Je tedy na každém dospělém, aby dokázal děti podarovat tím opravdovým vztahem dospělého a dítěte – vychovatele a žáka. Zaujmout znamená také dokázat se vcítit do dětí, aby obraz, který chceme předat, poznání, jež chceme přiblížit, bylo vykresleno takovým způsobem, že tomu dítě porozumí, a ne že si odbudeme své povinnosti a myslíme si, že neschopnost pochopení je na straně dítěte. Proto je třeba toto vše přibližovat dětem v reálném světě, v reálné tvůrčí činnosti. Děti si vše potřebují osahat, přivonět, prohlédnout a prozkoumat. Ze strohých a nezáživných údajů si nedokážou vytvořit o dané věci obraz tak, aby předávanému poznání porozuměly.

Proto, milé maminky, nechejte dětem poznávat v prvé řadě přírodu v přírodě samé. V dětském věku je příroda, zvířata, vše, co je bytostného druhu, dětem nejsrozumitelnější, neboť ony samy jsou v tuto dobu v záchvěvech duševního - bytostného druhu. Dokážou se tak nejlépe naladit na tento svět.

Milé ženy, buďme vzorem ženství všem dětem, které jsou v naší blízkosti i které potkáváme! Jedině svým vlastním vzorem můžeme vychovávat. Vytvářejme v dětech vědomí, že pravé lidství se projevuje ušlechtilostí, soucitem a opravdovostí ve všem svém konání.

Vždyť právě děti zachytávají daleko více vše jemné vyzařování, které je okolo nás při každé naší myšlence. Mějme tedy své myšlenky stále čisté a pravé.

Tak velký a nesmírný úkol spočívá v mateřství a vychovatelství. Neznamená, že žena, která není matkou, nemůže být dobrou vychovatelkou. Tento úkol výchovy spočívá na každé z nás. Ať chceme či nechceme. Hlavně my ženy vytváříme jemné vyzařování celého národa, které tak formuje své děti.

A jako v rodině, platí to ve všech společenských uskupeních. Kdo chce druhé vést a vychovávat, musí nejprve vychovat sám sebe, jak již kdysi dávno řekl Jan Ámos Komenský, učitel národů.

- Martina Š.

- převzato ze stránek Český institut pro rozvoj a ochranu díla "VE SVĚTLE PRAVDY"

www.ao-institut.cz

Zpět