KRITIKA DRUHÝCH

aneb vidíš třísku v oku bratra svého, ale břevno ve svém nevidíš

Chceme-li usilovat o zušlechťování svého ducha a stávat se tak sebe vědomými osobnostmi, které plně využívají příležitosti své pozemské inkarnace ke svému pokroku v uzrávání, musíme dokázat správně zužitkovat každou maličkost, která k nám přichází jako impuls pro nalezení všeho, co nám v tomto pokroku vpřed brání.

Abychom toto vše dokázali snadněji, je nám k tomu na této Zemi poskytnuta veliká příležitost v možnosti setkávat se zde s lidmi nejen různých temperamentů, ale i různých stupňů zralostí. Máme velikou schopnost vidět vždy u druhých lidí přesně a neomylně jejich vlastnosti dobré, ale současně i vlastnosti nedobré. Je to pro nás příležitostí na vlastním prožití poznávat, jaké chování nám od druhých lidí přináší radost a posilu, jaké bolest, útisk či útlak.

Chceme-li tedy být sami těmi, kdo přinášejí jen radost, krásu, harmonii a mír, potom máme možnost učit se na mnohých jednáních druhých, jaké všechny malé i velké věci, které mnohdy ve svém chování přehlížíme, mohou způsobovat druhým lidem smutek.

Avšak naše vlastnost toto vše jasně rozpoznávat u druhých lidí vede zatím jen k tomu, že všechny nedostatky u druhých odhalíme, zkritizujeme, tím dotyčné odsoudíme, eventuálně vše toto ještě šíříme dále. Ano, vidíme každý drobný nedostatek u druhého člověka, ale své velké chyby až příliš často přehlížíme. Místo, abychom dokázali využít zrcadlo lidského chování a nahlédli do něho, snažíme se hlubšímu přemýšlení o chybách druhých vyhýbat. Podvědomě tušíme, že v nitru i my nejsme o mnoho lepšími. Zůstáváme tedy stále jen u povrchní kritiky.

Především ženy jsou mistryněmi v tomto oboru. Zvláště v dnešní společnosti, jež je plná bulvárního tisku, který staví právě na této ošklivosti lidského chování. Přiživovat se na neštěstí druhého. Odhalit každého, kdo se zdá být zajímavým a předhodit jej druhým k rozvíjení dalších a dalších myšlenkových forem pomluv a tím i nenávisti. Ano, je to jistá závist a nenávist, která i v těch nejnepatrnějších projevech se zachytává a ulpívá na každém, kdo se takto podílí na šíření pomlouvačných řečí, navíc často smyšlených. Čtenář takovýchto pomluv pak ve své pohodlnosti ani trochu nezkoumá, zda je na tom něco pravdy, ale na základě čteného vytváří si v sobě obraz o špatném charakteru toho, o němž čte.

Tento projev je přitom právě tím nejviditelnějším zobrazením toho, jací jsme ve své převažující většině uvnitř doopravdy. Samozřejmě, že většina lidí není schopna dojít až do takovýchto extrémů předávání pomluv, ale ruku na srdce, kolikrát denně se přistihneme, že myslíme na spoustu drobností v chování druhých, které se nás nějakým způsobem nedobře dotkly? Dokud budeme mít v sobě živnou půdu vidět vždy vinu jen u druhých, i v těch nejmenších maličkostech, a u sebe chyby nehledat, do té doby budeme i tímto malým dílem posilovat formy pomluv a nenávisti, kterých se pak chopí ti, jež mají k tomu sklony největší. Posíleni naším působením, budou konat stále dál své dílo. Vždyť i naslouchání nebo čtení, prostě přijímání těchto nehezkých řečí je posilováním forem pomluv. Vzhledem k tomu, kolik lidí si takové tiskoviny kupuje a kolik dalších sleduje v médiích mnoho podobných pořadů, které se zaobírají takovými tématy, je z toho zřejmé, že zde není něco v pořádku.

My, ženy, určujeme ve společnosti stav úcty člověka k člověku. Svými myšlenkami, svým chováním. Proto musíme všechny, které jsme se vydaly na cestu zušlechtění lidského ducha, na cestu Pravdy, Lásky a cti, posilovat jen to nejčistší v nás.

Hleďme vždy za všech okolností na bližní v první řadě jen skrze jejich krásné a dobré vlastnosti. Ty posilujme a čerpejme z nich, učme se na nich, jak i sebe samé v tomto směru zušlechtit. Využijme tuto příležitost, neboť to je ten pravý důvod, proč jsme zde společně v tak různorodé společnosti – učit se jeden od druhého. Ti zralejší by měli vést méně zralé vzhůru svým příkladným chováním a naplňováním Zákonů Stvoření. Ti méně zralí se mohou na jejich konání učit a v osobních prožitích poznat blahodárnost ušlechtilosti lidského ducha. To by mělo být pro ně pohonem kupředu. Ti, co jsou na své cestě již dále, se mohou učit zodpovědnosti, která jim vyplývá z jejich postavení. Je to určitý druh kastovnictví, který měl ve své čisté formě zcela přirozeně pomáhat všem lidem na této Zemi. Každý na svém místě má možnost uzrávat a naplňovat své poslání. Každý stupeň je důležitý a vše se vzájemně doplňuje. V malém je to možné porovnat s rodinou, kde rodiče by měli splňovat svou úlohu v příkladnosti a moudrém vedení svých dětí. A děti ve svém přirozeném postavení pak respektují moudrost svých rodičů, váží si jí a usilují o to, být také jednou takto moudrými a dobrými lidmi. Nikdo se nad nikoho nepovyšuje, ale ani se před nikým neponižuje. Tato moudrá rada se objevuje i v mnohých pohádkách. Jak je však výstižná!

Pokud se nás bude nějaké nedobré chování druhého člověka dotýkat, zkusme nejprve trochu více přemýšlet o tom, zda také i my v nějakém druhu svého chování nezpůsobujeme jiným podobné nepříjemnosti. Je to prosté. Na svém prožití můžeme poznat, jak a která maličkost může způsobit bolest a neporozumění s druhými. Zkoumejme nejdříve, proč je ten druhý takový. Možná pak přijdeme na to, že tento jeho projev nebyl konán s úmyslem nám ublížit, ale právě z nevědomosti toho, že je nepříjemným druhému. Většina lidí není veskrze zlá, ale současně ani není bez chyby. Stejně tak i my.

Většinou však své chyby umíme velmi dobře omluvit, ale u druhých je neodpouštíme. Své dobré činy umíme vychválit a u druhých je bereme jako samozřejmost. Nemělo by to však být zcela opačně? Na sebe buďme přísnější a nepřeceňujme každý svůj dobrý skutek. Ke druhým buďme chápavější, vstřícní a z jejich dobrých vlastností a skutků se radujme. Tím posílíme jen to dobré jak u sebe, tak i u druhých. Avšak musí to být opravdové, přirozené chování. V našem úsilí nesmí být zištnost ani žádná vypočítavost.

Stejně jako v té pohádce, kde hledal Ivánek, jaký dobrý skutek má vykonat. Dobrota musí prostupovat naše srdce zcela přirozeně. Naše touha pomáhat druhým lidem musí být čistá a silná, že bez přemýšlení vždy zachytíme každou možnou maličkost pomoci bližnímu.

Nehleďme tedy na třísky v oku druhých, ale milujme bližního svého jako sebe sama. Tak, jak si přejeme, aby se druzí zachovali v té které chvíli k nám, tak se vždy chovejme my k nim. Nehleďme v tu chvíli na to, že jejich chování nám může být nepříjemné, ale naopak svou laskavostí dejme druhým příklad a pomoc. Nezapomínejme, že i v těch nejtěžších prožíváních je možné to dokázat, a nenechme se strhnout k disharmonii jakéhokoliv druhu. K tomu je nám vždy velkou pomocí čistá modlitba. Nemusí to být modlitba viditelná, formovaná do slov. Stačí jen čistá vnitřní prosba o pomoc a posilu, abychom udrželi své nitro jasné, míruplné a zároveň jsme dokázali v inspiraci přijmout to správné řešení, které se bude zachvívat v Zákonech Stvoření. Je to jen pár vteřin, v nichž je potřeba vyslat opravdovou touhu vzhůru.

Opět si můžeme připomenout, že to souvisí i s naší vlastností umět vážit svá slova. Nevyhrknout hned to první, co nám přijde na jazyk, ale pár vteřin počkat, zklidnit svou mysl – pomlčet – a pak teprve, po naší prosbě o pomoc, přijmout správná slova, správný postoj, správné řešení. To platí i v situacích jakéhokoliv nebezpečí. Mnohé ženy v takovýchto kritických chvílích dostávají své nitro do rozechvění strachu tak silně, že se napojí na formy hysterie a nejsou potom schopny jednat správně. To proto, že nezklidnily své nitro, svého ducha tichou vroucí modlitbou o pomoc, to proto, že v tu chvíli myslely hlavně na ohrožení sebe sama. Všimněme si však, že právě matky dokážou jednat statečně a neohroženě při záchraně vlastních dětí. Dokážou jednat přesně, rychle a neohroženě právě proto, že jejich myšlenky jsou naplněny jedině absolutní touhou pomoci druhému. Své já úplně potlačily.

Naučme se tedy v těch správných chvílích své já umenšit co nejvíce, zcela potlačit. Neznamená to, že se budeme podceňovat a nedůvěřovat si. I to by bylo zaobírání se sebou samými, zda jsme již dostatečně schopní k tomu či onomu, zda jsme již zralí k pomáhání druhým lidem, zda jsme hodni té milosti být na této Zemi. Je to falešná pokora, kterou takto jen předvádíme sami sobě nebo svému okolí. Chceme-li pomáhat druhým, tak pomáhejme. Mysleme na ně, a pak i přijde v inspiraci způsob, jak pomáhat můžeme, ať jsme jakkoliv zralí, zdraví či nemocní, majetní či chudí. Pomáhat může každý! Kdo čeká, až někam dozraje, a domnívá se, že ještě nemůže něco konat, neboť by byla opovážlivost, myslet si, že to dokáže, ten myslí jen na sebe. Zaobírá se stále jen sebou samým. Bojí se, že by neobstál, že by to nezvládl, že by zklamal, že nemá dostatek síly, času, peněz, zdraví, a stále nové a nové překážky si klade před sebe.

Vše je jen otázka chtění. Jak chceme, tak nastavíme svou mysl, své srdce, a potom není překážek, ale jen hledání východisek a řešení, hledání možností, a pak jen tvůrčí činorodá práce prodchnutá radostí a štěstím. Člověk zachvívá se tak stále obohacován v zákoně dávání a braní. Dává lásku, své srdce, ať je kýmkoliv, a měrou vrchovatou se k němu vrací tisíce radostných a šťastných myšlenek od jeho bližních. Dostává se mu vroucího a pravého přátelství.

Přeji nám všem, nejen ženám, abychom dokázali dávat sebe vždy s opravdovostí a ryzostí svých srdcí. Vystavíme tím mezi sebou důvěru a přátelství, ze kterého může vyrůst jen požehnání pro celý národ této země a následně pro Zemi celou. Dokažme svou opravdovostí, že lidský duch je schopen zde na této Zemi žít v harmonii a lásce, ve spravedlivém spravování a zušlechťování Země, svěřené do jeho rukou pro jeho vlastní zrání.

Dokažme to tedy konečně jednou provždy. Získáme tím jen my sami. Vše, po čem toužíme, je v našich rukou. Nehledejme tedy, kdo za co může, ale hledejme jen správná, čistá a v Zákonech Stvoření se zachvívající řešení a východiska.

- Martina Š.

- převzato ze stránek Český institut pro rozvoj a ochranu díla "VE SVĚTLE PRAVDY"

www.ao-institut.cz