CESTA K ŽENSTVÍ - STUPEŇ 13. - ŽÍT PŘÍTOMNOSTÍ

Žít přítomností

Naše pozemské životy jsou nám dávány proto, abychom v jejich plném prožívání mohli uzrávat v sebe vědomé duchy. Toto vědomí nás musí stále provázet naším životem, abychom jej správně využili a v povrchnosti nepromarnili. Pokud si znovu a znovu budeme opakovat tuto větu, pak pochopíme, že je tedy pro nás důležité každé rozhodnutí, které ve svém pozemském životě učiníme. V tu chvíli si také můžeme uvědomit, že k cíli, který si ve svém životě vytyčíme jako ideál, není možné dojít jinak než jedině čistou cestou. Nelze si myslet, že uskutečnění nějakého činu, který není úplně v pořádku, nám přinese užitek pro naplnění našeho ušlechtilého cíle. Není možné jít životem s myšlenkou, že účel světí prostředky. Tedy, že ušlechtilého cíle dosáhneme za každou cenu. Nebo také, že budeme bojovat za mír. I tato věta si přece protiřečí. To samé je předávat lidem křesťanskou lásku násilím. To samé je hlásat naplňování Božích přikázání a přitom v nenávisti osočovat ty, kdo nejdou s námi. A ještě mnoho a mnoho dalšího.

V našem denním životě je to stejné, i když to na první pohled může vypadat, že předchozí věty se nás netýkají. Ale podívejme se na ně z bližšího pohledu. Je i náš každý den prodchnut tím nejduchovnějším prožíváním? Anebo je rozdělován na zaměstnání, kde je nutno si vydobýt obživu, a pak třeba na odpolední setkávání s blízkými lidmi, kteří nám rozumí a hledají stejně jako my klid a mír, a s nimi se pak oddáváme sladkému rozjímání v domnění, že tím konáme daleko více duchovního než ostatní? Než třeba ten, který v tichosti ve svém denním zaměstnání pomáhá svou prací druhým lidem? Svou vlídností a vstřícností dokáže vždy předat nejen službu či produkt své práce, v níž je činný, ale ještě i něco navíc, co jemu přijde jako samozřejmé. Kdo je tedy z těchto dvou příkladů více duchovní člověk? Nelze oddělovat zaměstnání od duchovního prožívání. Duchovní prožívání tkví ve stálé přítomnosti našeho konání. Ať se již nacházíme na jakémkoliv místě, při jakékoliv činnosti. Co vše do své práce vložíme, to z ní bude vystupovat a nám ve zpětném působení bude přinášet radost a požehnání anebo stres, disharmonii, útlak a smutek.

Je tedy vždy jen na nás samých, co jsme ochotni ze sebe vydat. Jak dalece prožíváme svou práci jako možnost být nápomocen druhým lidem, vetkat do svého díla ušlechtilého ducha. Ještě dříve, když byla na vrcholu řemesla a existovaly řemeslné cechy, které si ctily svého díla, vkládali lidé všechen svůj um a lásku do každého díla, které vykonali. A takové dílo ještě i dnes přináší lidem prožití krásy a ušlechtilosti.

Takto konat musíme celý svůj život úměrně svému věku a temperamentu. Bývá zvykem, že lidé ve stáří již jen žijí z minulosti, jen vzpomínají, jaké to bylo, když byli mladí, co vše bylo jinak, jak to bylo krásné, a že stáří je neradostné. Ale to je jen a jen jejich chybou, že nedokážou i ve vyšším věku žít přítomností. V každém věku má člověk možnost plně prožívat přítomnost. To také dokazují příklady nejrůznějších osobností. Učit se z přítomnosti a stále dál a dál rozvíjet svého ducha k ušlechtilosti, to je náš úkol. Stáří by mělo být pro každého lidského ducha dobou zralé moudrosti, ze které vyzařuje důstojnost a ryzí ušlechtilost. Jakmile se člověk zastaví ve svém postupu vpřed, dochází ke stagnaci a úpadku. Tak je to také možné spatřovat dnes u mnoha lidí v pokročilém věku, kteří již jen dožívají ve svém velmi nemocném těle.

Každá žena, ať již v mladém nebo i ve zralém věku, by měla naopak působit svou vlídností a krásnou ušlechtilostí, se kterou se snoubí moudré poznání plně prožitého života. K takové ženě by pak s radostí přicházeli mnozí a čerpali by od ní její hluboké životní zkušenosti, a ona by měla možnost svojí moudrostí i svým vzorem krásy moudrého stáří podporovat a posilovat mládí, jež tuto podporu nutně pro svůj plnocenný život potřebuje.

Výměna energií a zkušeností mezi mládím a stářím je nutná pro každého z nás. Poznávat a prožívat každou maličkost, která se nám postaví do cesty a žádá si naše rozhodnutí. A toto rozhodnutí je tím nejdůležitějším. To, jak se k dané věci postavíme, jak se rozhodneme, to je naše svobodná volba, kterou máme všichni. Touto svobodnou volbou směřujeme svůj život buď k čistému naplňování, a tím žití Zákonů Božích, anebo v pohodlnosti a lenosti kličkujeme a uhýbáme před důležitým rozhodnutím. Není ani možné si vystavět před sebou ušlechtilý cíl, který vidíme zformovaný v daleké budoucnosti, a jen v jistém druhu snění se zaobírat v myšlenkách prožíváním něčeho, co v tuto chvíli ještě neexistuje. Tím nám uniká mnohé důležité rozhodnutí v přítomnosti a promarňujeme tak drahocenný čas, který nám byl pro tento život dán.

Dnes je zde na Zemi mnoho žen, které již ztratily naději a víru v dobro a lásku. Samy ji proto již nedokážou ze sebe dávat druhým lidem. Splynuly s konzumní společností a staly se z nich jen rozumově uvažující bytosti bez pravé schopnosti prožívat lásku. Avšak každý lidský duch po lásce touží. I tyto ženy touží ve skrytu duše prožívat silný cit. A tak jako náhražku mají mnohé romány, seriály či filmy. Proto je dnes tolik různých zpracování těchto forem, protože veliké množství právě žen prožívá své nenaplněné city skrze smyšlené příběhy neexistujících lidí. Proto je tolik novin a článků, které píší o prožívání vztahů druhých lidí, aby i na tomto mohly tyto ženy prožívat životy druhých, které se jich tolik nedotýkají, ale dávají jim jakousi náhražku za jejich vlastní, neprožívané city.

Je správné se z minulosti poučit, pokročit na již prožitém ve své zralosti, je správné mít do své budoucnosti ideál, ke kterému usilujeme. Avšak plně prožívat a žít musíme vždy daným okamžikem, přítomností. Jen plně vědomě prožitá přítomnost dá nám možnost opravdového rozhodnutí, které je pro nás tím nejdůležitějším v našem životě. Ne to, kam až jsme na žebříčku společenských postavení dosáhli, ale jak žijeme svůj život, jak jsme se vždy zachovali. Není možné si myslet, že malá lež, která nám pomůže dosáhnout vznešeného cíle, je správná. Lež bude vždy jen lží. To však je pro dnešní společnost něco zcela nepochopitelného, že by bylo možné bez sem tam použité lži vůbec žít. Ano, takto je dnes nastaven žebříček morálních hodnot mezi lidmi. Proto mezi větší částí společnosti panuje jen nedůvěra, nevěra, nevíra a závist. Všichni touží po opaku, ale nedokážou se přemoci vystoupit ze své pohodlnosti a vydat ze sebe více než doposud. Je to jistý druh sobeckosti, který se tak usadil v srdcích mnohých.

V naší společnosti je sice mnoho různých sdružení, která pomáhají slabým a nemocným lidem, a tato sdružení pak finančně podporuje široká veřejnost. Všechny ty charity, na které tak mnozí poukazují, podporují je a domnívají se, že tím ze sebe činí právě lidi ducha. Avšak to je jen malá částečka. Mnohdy je to něco jako odpustek. To nestačí k tomu, aby člověk naplňoval svou pravou lidskost. Ta se projevuje v každém malém rozhodnutí, které svědčí o naší skutečné povaze. Dívejme se jen okolo sebe. Jedeme-li nějakým dopravním prostředkem. Málokdo je ochoten myslet na druhé, málokdy se stane, že by uvolnil místo k sezení muž ženě, mladá žena starší ženě, dítě dospělému a všichni nemocnému. Prostá lidská slušnost a ohleduplnost je zde v tak nepatrných momentech, že je tím člověk vždy zaskočen, stane-li se něco takového, co by mělo být samozřejmostí.

Dalším momentem je lidská nevšímavost, která dokáže přehlédnout člověka ležícího na chodníku. Lidská bezohlednost a neochota vcítit se do druhého se velice silně projevuje všude tam, kde větší množství lidí dlouho na něco čeká. Všechny ty myšlenkové formy nespokojenosti, pramenící mnohdy z prožívaného vnitřního neštěstí, se slévají v jeden veliký mrak, který pak atakuje velice silně každého, ke komu přichází nějaké nečekané prožívání. Místo, aby zachoval klid a rozvahu a mohl tak věc vyřešit, napojí se na všechny tyto formy hněvu a rozhodne se svou svobodnou vůlí ke zlostnému jednání. A to jsou ty důležité momenty. Překonat sám sebe, dokázat si uvědomit, že to je pro nás dobrá možnost zesílit. V té nejtěžší chvíli vyslat kratičkou, avšak silnou prosbu o pomoc a posilu, abychom udrželi své nitro v harmonii, abychom tím dokázali čerpat tu správnou inspiraci pro vyřešení dané situace.

My ženy máme daleko jemněji rozvinuté cítění. Máme však toto jemné cítění používat pro čisté a láskyplné naladění se na pomoci přicházející shůry. Pokud to nedokážeme, budou nás daleko silněji atakovat emoce, které mohou pronikat více do hloubky než u mužů. Proto je také na nás, jaké naladění dokážeme okolo sebe vytvořit. Je v našich schopnostech prozařovat vše těmi nejkrásnějšími city a posilovat tím nejen sebe, ale celé okolí ke tvůrčí ryzí činorodosti. Anebo se necháme unášet svými emocemi a dokážeme tím rozbít i svůj nejbližší vztah, dokážeme rozvrátit malé společenství lidí nebo odvést z čisté cesty k Pravdě i celou společnost. Jak se říká, jaké jsou ženy, takový je národ.

Buďme tedy ženami, které se nebojí vykročit vpřed v plném prožívání svých čistých citů, v pomáhání a posilování druhých v každé maličkosti, kterou prožíváme. Žijme přítomností plně a cele. Směřujme jen k důstojnosti, zralosti, ušlechtilosti a moudrosti. Odhoďme falešnou marnivost, kterou je dnešní svět zaplněn. Všechny ty kosmetické a módní doplňky, všechny ty rady, jak zaujmout muže, vše to, co je jen povrchními náhražkami rozumu za pravou a čistou krásu.

Pravou a čistou krásu, která je ve své občerstvující energii neměnná, nalezneme všude v přírodě, ve všem, co je přirozené, opravdové a prosté v naplňování svého poslání.

Proto, abychom byly ženami naplňujícími duchovní hodnoty, nepotřebujeme chodit do žádných meditačních, spiritistických či esoterických kroužků, kde budeme trávit hodiny nad rozjímáním v nečinnosti, abychom zklidnily svou mysl. Pokud prozáříme čistou harmonií, tedy klidem a mírností, každé své jednání, učiníme svůj život daleko plnějším a cennějším. Není třeba ukazovat navenek, že jsme stoupenci nějakého náboženství či duchovního směru. Stačí v tichosti naplňovat svůj život v každém svém rozhodnutí čistou láskou, obohacenou o poznání Zákonů Stvoření, které svým opravdovým naplňováním ctíme. Naše činy hovoří o našem duchovním stavu, ne zevní přihlášení se k nějakému směru. Pokud se takto naplněné osobnosti setkají nad nějakou činností, nad nějakou spoluprací, může vzniknout jedině něco plně hodnotného, přínosného pro druhé.

Dokážeme-li toto vše uchopit správně, pak je možné, abychom společně, ať jsme na jakémkoliv konci Země, tkaly do koberce lidské společnosti jen světlé nitky. Každá taková nitka bude jiná. Jinak silná, jinak dlouhá, jinak barevná, ale přesto se budou spolu splétat v nádherný koberec lidské spolupráce, protože všechny tyto nitky budou čisté, upřímné, radostné, plné lásky a porozumění. Proto prosím, usedněme společně k tomuto tkalcovskému stavu a tkejme ten nejkrásnější koberec čisté lásky, harmonie, štěstí a míru, který tu zatím ještě není a kterého je nám tolik třeba.

- Martina Š.

- převzato ze stránek Český institut pro rozvoj a ochranu díla "VE SVĚTLE PRAVDY"

www.ao-institut.cz